Na Moravě nekvetou olivy

Agathonikiadis George

Český režisér a scenárista řeckého původu George Agathonikiadis se po dlouhém váhání konečně odhodlal k literárnímu zpracování vlastních, osobitě pojatých zážitků z dětství.Vzpomíná na své prarodiče, s nimiž vyrůstal, na školu a učitele, kteří ne vždy chápali postavení dítěte-cizince, na první erotické zážitky, tajné návštěvy kina, všelijaké lumpárny prožité se svými kamarády. Vypráví příběhy drzé, milé, plné něhy, s velkou lidskostí.

Snaží se zachytit pomíjející okamžiky, které buď pohltil čas, nebo se ztrácí v nekonečnu. Příběhy jsou někdy absurdní, ale plné energie a fantazie. Autor citlivě popisuje exodus dětí po občanské válce v Řecku, ocitajících se v naprosto neznámém městském prostředí a v jazykové i sociální izolaci. Postupné a mnohdy konfliktní překonávání těchto bariér spolu s trvale přítomným steskem po domově jsou hlavními motivy této mozaikovité prózy. Není to v žádném případě čtení pesimistické! Mnohé epizody čtenáře pohladí či rozesmějí. George vypráví své příběhy s humorem i poezií. Jejich postavy mají blízko k lidem s Hrabalovskou perličkou na dně své duše, kterou on sám kolem sebe hledá a nachází. Sám tvrdí:,,Člověk bez paměti je vydán na milost iluzorní existence."


Nádherná knižka písaná srdcom. O detstve malého Gréka v Brne. George je dieťa z utečeneckého davu, do ČSR pricestoval po gréckej občianskej vojne. Kniha je kúzelná, múdra, plná humoru, jemne saroyanovská a predovšetkým iná. Neviem, či napísal niečo predtým, ale toto je perla. P. S. Ak nebudeme hlupáci, možno raz napíše knihu chlapec zo Sýrie, ktorý tu teraz žije ako cudzinec. Na Moravě nekvetou olivy (Agathonikiadis George, 2015)

Ďalšie odporúčania


Leitmotívom kultúry svojpomocou je aktuálne hojne forsírovaný fenomén DIY – Do It Yourself, čiže urob si sám, čo v kontextoch vymedzených knižkou znamená urob si kultúru. Lebo presne to sa na platforme subkultúr dialo v totalitnej minulosti aj v čerstvo slobodných deväťdesiatych rokoch a vlastne sa deje i dnes. Najväčšou devízou knižky Kultura svépomocí je práve akési čitateľské rozpamätávanie sa na „subkultúrne“ pomery v Československu osemdesiatych a prvej polovice deväťdesiatych rokov. A keďže ide o poctivú vedeckú prácu, opretú o veľmi solídne faktické základy, ono rozpamätávanie sa nemá charakter súkromného až intímneho osobného spomínania, ale ide v ňom o vytváranie komplexného obrazu nedávnej minulosti s dôrazom na mimoriadnu funkciu subkultúr. Ziny a fanziny, nahrávky, záznamy koncertov, predaj merchandisingu a tak ďalej, to všetko v prostredí totality, v ktorej sa nemohlo takmer nič a predsa sa dialo. A potom bezprostredne na začiatku deväťdesiatych rokov, keď sa zrazu mohlo všetko, a tak napríklad otvorene neonacistické kapely vydávali albumy u veľkých vydavateľov. Fascinujúce čítanie nielen pre pamätníkov, doslova a do písmena radostná veda. Kultura svépomocí (Ondřej Daniel (ed.), kolektív autorov, 2017)

Kultura svépomocí

Nebojím sa označiť túto knihu v istom zmysle ako kultovú, pretože ňou je. Zweigov nezameniteľný rozprávačský prístup postupne odhaľuje, akými zmenami prechádzal život na začiatku 20. storočia očami mladého, dospievajúceho Rakúšana, ktorý ako obyvateľ mnohonárodnostnej ríše, neskôr ako príslušník zakríknutej republiky uprostred meniacej sa Európy citlivo vníma každý výkyv rovnováhy na kontinente. Nádherne vykreslený meštiansky spôsob života, strasti mladíckych liet a dospievania či ťažkosti umeleckej brandže počas svetovej vojny a humanistický ideál pacifizmu a mieru, ktorý je ohrozovaný vzmáhajúcim sa zlom (nielen) v Nemecku. To všetko perom Viedenčana, Žida, Európana, človeka. Obžaloba vojny a civilizácie v tej najkomornejšej a pritom tak brilantne vystihnutej forme. Esencia, ktorá zo svoje aktuálnosti netratí nič ani dnes – chyby minulosti a ľudské slabosti sa totiž zvyknú so železnou pravidelnosťou opakovať. Svet včerajška (Stefan Zweig, 2014)

Svet včerajška

Když už si jeden myslí, že o dobrých knihách a taky těch, co jich píší, všechno ví, tu přijde mu pod ruky knížečka vlastně už nežijícího autora (žil v létech 1965 – 2007) s málem tak moravským příjmením Levé… a rázem je zaděláno na největší a nejpřekvapivější objev posledních (řekněme) čtyřiceti let. Francouzský fotograf a spisovatel Édouard Levé nám po sobě zanechal tři vynikající knihy – Díla z roku 2002, Autorportrét (2005) a Sebevražda (post mortem, 2008). Všechny tři vyšly v létech 2015 – 2016 v pražském vydavatelství Rubato. Pro mne nejpůsobivějším je poslední dílko Sebevražda, ve kterém autor evokuje sebevraždu svého přítele. Deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé sám bere život… Díla (Levé Édouard, 2016)