Jízlivá potměšilost žití Jízlivá potměšilost žití Jízlivá potměšilost žití

Jízlivá potměšilost žití

Kratochvil Jiří

Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede.

Nad králíkovými epizodami a zápletkami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, a nebudou zklamáni, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti, kterou jsme zvyklí pozorovat kolem sebe. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a buduje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu. Básník — to označení si Kratochvil plně zaslouží — byl svědkem krásných příslibů, které se naplnily v podobě katastrof, prohlédal mocensky prosazované lži, jež se pro mnohé staly pravdou, zakusil doteky rukou, které se prohlašovaly za pomocné, ale patřily zabijákům. Kratochvilovská říše řízená zákony svobodného výmyslu budí radost. Přitom však nese mateřské znamení doby diktatur, vyhlazovacích táborů a nadějeplných převratů ohrožených zmarem. I králík je si vědom nebezpečí, že ho upečou a snědí. Milan Uhde


Za důležitou knihu svých posledních týdnů a měsíců považuji Jízlivou potměšilost žití. Román Jiřího Kratochvila, píšícího génia, který čtenáři dává naději, že existuje ještě psaní, které není jen realistickým popisováním, ale hrou, gejzírem imaginace. Kratochvil je tvořící Brunensií a jako lokál patriot jsem rád za potvrzení, že dobrý román se bez Brna neobejde, myšlení "za" zkrátka vždy potřebuje svou periferii. Jízlivá potměšilost žití (Kratochvil Jiří, 2017)

Ďalšie odporúčania


Kniha sa volá Yahoo Boys, aj keď by sa mohla volať napríklad Flamencoterapia, Zasnený lúč mesačného splnu, Kravaťáci a teniskári či Gúúúd móóórnííng, tíííííčrr či nejakým iným názvom jednotlivých kapitol. Akurát ten podtitul – „klebety“ je pri každej kapitole ten istý, či už ide o záznamy z Peru a Kolumbie, z Kene alebo Nigérie, z Erbilu v Iraku alebo Nairobi v Keni, z bieloruského Minska či z Prištiny v Kosove, zo španielskej Granady alebo z Londýna a Washingtonu. Dušan Ondrušek všetky tieto a mnohé ďalšie mestá, štáty či kontinenty precestoval a všade sa venoval svojmu neobyčajne náročnému poslaniu: pomáhať ľuďom v krajinách postihnutých (pre Stredoeurópanov často nepredstaviteľnou) biedou, násilím či krvavými konfliktmi, aby lepšie zvládli následky nedávnej minulosti. Knihou sa prelínajú praktické príklady, úvahy i reflexie o tom, aké podoby môže mať občianska participácia, solidarita či filantropia. Jedinečný žáner „klebiet“ umožňuje Ondruškovi vtesnať do nich bizarné miestne zvyky, hudbu či tance, vrátane tých s terapeutickým nádychom, opísať exotické jedlá, ale neobísť ani bariéry, prekážky či úzkosti ľudí žijúcich v ustavičnom strachu. A nevdojak si uvedomiť: „Na Slovensku je fantasticky! Sme hlupáci, že si to nevážime. Nedochádza nám, čo je to za radosť žiť plnohodnotný život. Užívať si a rásť v slobode.“ Yahoo Boys a ďalšie klebety z ciest (Ondrušek Dušan, 2017)

Yahoo Boys a ďalšie klebety z ciest

Po výnimočnom románe Klub nenapraviteľných opitimistov si môžeme v slovenskom preklade prečítať ďalšiu knihu spisovateľa Jeana - Michela Guenassia. Valčík stromov a oblohy je román a tajnej láske Vincenta van Gogha a mladého dievčaťa. Marguerite Gachetová žije so svojim otcom v Auvers- sur- Oise pri Paríži a sníva o tom, že bude maliarkou. Vo chvíli, keď plánuje útek do Ameriky však za jej otcom prichádza Vincent van Gogh. V knihe autor prepája silný príbeh s dokumentárnym základom. Valčík stromov a oblohy (Jean-Michel Guenassia, 2017)

Valčík stromov a oblohy

Aké frustrujúce je nechápať a byť nepochopený? A zároveň ako nás obmedzuje naša snaha všetkému porozumieť a retarduje zjednodušované vykladanie života, ľudského konania a citov v mene (ľahšieho) pochopenia. Phillips uvažuje o Kráľovi Learovi či Othellovi a píše o tom, že radšej svet „zavraždíme, akoby sme sa mali vystaviť zmene“ a že rodičia by nemali očakávať, že im bude dávať zmysel, do koho sa ich deti zamilujú. „Stojí za to zamyslieť sa, aké hranice budú musieť brániť tí, ktorí netúžia vždy pochopiť. A či im to prejde.“ Čo nám uniká (Chvála nežitého života) (Phillips Adam, 2015)

Čo nám uniká (Chvála nežitého života)