Čekání na Bojanglese Čekání na Bojanglese Čekání na Bojanglese

Čekání na Bojanglese

Olivier Bourdeaut

„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá přízviska omrzela dříve a jiná až o chvilku později, měla tenhle zvyk ráda.“ Otec hýřící příběhy, matka milující tanec a syn, který si s dětskou radostí užívá výstředních nápadů svých rodičů.

.


Tohle mám nejradši. Překvapení. Vezmete do ruky knihu, o které jste předem nic neslyšeli, jméno autora neznáte. Formát prima, obálka nic moc. První věta: "Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky." Zásah! A člověk má zrovna chuť uprostřed toho všeho právě na takový text, který bude lehce švihlý, poetický, podvratný... Něco v linii Pipi Dlouhé Punčochy, Pěny dní, možná trochu Saturnina, ale spíš Zazi v metru nebo dokonce Addams Family. Co že je to za bláznivě poskládaná společnost? No právě... nádherná kniha do těžkých časů. Čekání na Bojanglese (Olivier Bourdeaut , 2017)

Recenzie a ukážky z tejto knihy


Podvratná a křehce krásná kniha do neklidných časů

Tomáš Weiss

Francouzský literární debutant Olivier Bourdeaut svým Čekáním na Bojanglese v roce 2015 připomenul, že se i dnes dá napsat kniha, která svým naturelem vyvolá ducha tak trochu Vianovy Pěny dní nebo částečně i spirit Zazi v metru Raymonda Queneaua. Viac.

Podvratná a křehce krásná kniha do neklidných časů

Tomáš Weiss

Francouzský literární debutant Olivier Bourdeaut svým Čekáním na Bojanglese v roce 2015 připomenul, že se i dnes dá napsat kniha, která svým naturelem vyvolá ducha tak trochu Vianovy Pěny dní nebo částečně i spirit Zazi v metru Raymonda Queneaua. Viac.


Ďalšie odporúčania


Síce smutné, ale pritom krásne čítanie. Hneď na prvej strane útleho románu zistí Arvidova matka, že má rakovinu a odchádza na malý ostrov, kde kedysi celá rodina trávila dovolenku. Arvid cestuje za ňou, no vo svojom vnútri cestuje časom a spomína na menej či viac dôležité okamihy svojho života, ktorý je síce inak, ako ten matkin, ale tiež v troskách. Rieka času tečie neúprosne a obaja hľadajú cestu k tomu druhému i cestu k pochopeniu svojich vlastných životov. Pettersona som predtým nepoznal, no už chápem, prečo dostal za túto knihu najprestížnejšie ocenenie za knihu v niektorom zo severských jazykov – Literárnu cenu Severskej rady. Vnútri mi ešte dlho zostal smutnokrásny pocit. Proklínám řeku času (Petterson Per, 2015)


Tabery namiešal pútavé kombo históriou tečúcej linky poprekladanej vysoko aktuálnymi esejami. Tie sú skôr rekapituláciu a zručným zhrnutím toho, čo už vo verejnej diskusii odznelo, nové pre mňa boli paradoxne niektoré staré citáty a parafrázy slávnych novinárov, politikov a lídrov našej spoločnej histórie. Keby sa na našich školách učil dejepis, občianska výchova a kritické myslenie tak, ako by sa mali, tak by väčšina maturantov malo prečítanú a prediskutovanú slávnu výmenu „o českem údělu” medzi Havlom a Kunderom, ktorá odznela po príchode tankov Varšavskej zmluvy v 68-om. Presne takéto momenty sú v knihe zachytené skrze myšlienky a slová ľudí, ktorí vyrobili ideu našej krajiny. Máme v histórii zopár postáv, ktoré by si zaslúžili byť kultom, hipsterským idolom a detským „keď budem veľký, chcem byť ako…”. Nie celkom sa to deje, možno aj preto, že sme príliš zaťažení diskusiami o Slovanoch a o “alternatívnej” histórii. Erik Tabery si to všíma, ale zároveň presúva pozornosť tam, kde by mala byť, keby časti národa nepripekalo. Opuštěná společnost (Erik Tabery, 2017)

Opuštěná společnost

Príbeh služobníčky som dočítal v čase českých volieb charakteristických únavou z demokracie. Najslávnejšia knihu Margaret Atwood tento typ únavy bezpečne zaženie. Hlavná postava je služobníčka v teokratickej krajine kdesi na území bývalých Spojených štátov. Nemá takmer nijaké práva a je nútená žiť v akejsi forme sexuálneho otroctva. Sloboda sa vytrácala nenápadne, až jedného dňa všetky ženy prepustia z práce a zablokujú im bankové účty. Krásne napísaný príbeh je ako zlý sen, ktorý pripomína, aká tenká je hranica medzi spoločenským zriadením, v ktorom môžeme prijímať svoje vlastné rozhodnutia a totalitou, v ktorej za nás rozhodujú iní. Príbeh služobníčky (Margaret Atwood, 2001)

Príbeh služobníčky